Vztah dospělých dětí k rodičům… Aneb nesete si sebou tyto zbytečné myšlenkové chyby?
V mnoha různých ohledech zůstaneme vždycky dětmi. Z jedné strany, protože máme rodiče a ze strany druhé, protože náš mozek je do 5 let superhouba, která má za úkol poznat, jak svět funguje. Učíme se závratnou rychlostí a tyto informace používáme (někdy bohužel jindy bohudík) do konce života.
V poslední době často slyšíme, že všechno naše nechtěné chování se dá vysledovat do dětství. S čímž souhlasím, jak z vlastní zkušenosti, tak i kvůli výše zmíněnému.
Tuhle informaci je ale třeba chytit za správný konec – je totiž jednoduché spadnout do pasti obviňování rodičů za naše nezdary, nebo naopak tvrdohlavého popírání.
Tento první článek je pro všechny, kteří by chtěli vztah s rodičem prohloubit a převzít zodpovědnost za svoje chování v budoucnu, ale zároveň v sobě cítí odtažitost, váhání nebo vztek.
V článku popíšu několik myšlenkových chyb, které způsobují zbytečné a dlouholeté bolesti v rámci koučovacího tématu „vztah dospělých dětí k rodičům“.
Vztah dospělých dětí k rodičům – 1. myšlenková chyba
- Pokud si z dětství nesu „trvalé následky“, měla jsem špatné dětství.
Tohle je dost těžká myšlenka. Už jenom proto, že rodiče máte rádi a alespoň můj mozek by radši všechno popřel, než je takovýmto způsobem osočit i jenom ve svojí hlavě. Naštěstí to není (celá) pravda.
Jen proto, že se všechno dá vysledovat do dětství, neznamená to, že naši rodiče selhali. Jasně, někdy se jim věci nepovedly gigantickým způsobem a nám zbývají jen oči pro pláč.
Nicméně důvod, proč se dá všechno vysledovat do dětství je ten, že se dá do dětství vysledovat „všechno“.
V té době se náš nervový systém učí, co je bezpečné a nebezpečné, jak funguje svět. Je přirozené, že od rodičů nachytáme věty jako „uč se nebo špatně skončíš, peněz je málo, s takovouhle tě nebude mít nikdo rád“, a podobně. Tyto a jiné perly se potom často stanou doslova naší realitou.
Zároveň nám dětství ale předalo všechny ty věty a vzorce, které v náš prospěch hrají.
Neznamená to, že máme zásadní a negativní události přejít, protože máme i to dobré. Ale znamená to, že je pravda obojí, a není nutné ji hodnotit černobíle.
Vztah dospělých dětí k rodičům – 2. myšlenková chyba
- K odpuštění potřebuju naše. A to buď nejde, nebo se mi do toho fakt nechce.
Naštěstí ne. Ani trochu, žádným způsobem.
Tato myšlenková chyba pustoší všechny naše vztahy – někdo mi ublížil, a tak mi jenom ten člověk může od-ublížit. Což vede většinou k větší bolesti než původní křivda. Jsme totiž absolutně bezmocní. Můžeme maximálně vést nekonečné proslovy ve snaze přesvědčit jeho i sebe.
Naštěstí mám nejúžasnější zprávu – bolest není v události, je uložená v našem těle v podobě emocí a myšlenek. A jenom v našem těle se tedy může jednou pro vždy zpracovat.
Nikdy jsme nikoho jiného k zahojení jakékoli situace nepotřebovali. Vlastně to není ani dobrý nápad. Mluvit o tom, jak nás někdo zranil s tím člověkem je bezpečné a rozumné až potom, co jsme se situaci v našem těle zpracovali sami.
Ve zpracování těchto situací vám pomůže koučink nebo terapie, případně další přístupy, které zmiňuji na konci článku.
Vztah dospělých dětí k rodičům – 3. myšlenková chyba
- Pokud budu na rodiče něco svádět, jsem nevděčná.
Řekla bych že je prakticky nemožné být opravdu vděčná, dokud v sobě držím všechny ty nevalidované křivdy.
Ve chvíli, kdy v sobě pravdivě věci okolo vztahu pojmenujete a prožijete, budete rodiče schopni vidět ve světle, o kterém se vám nesnilo. A prožijete opravdovou a nenucenou, vděčnost z toho, jaké pozitivní aspekty vaše dětství mělo.
Vztah dospělých dětí k rodičům – 4. myšlenková chyba
- Jenom se vymlouvám.
„Měla bych převzít zodpovědnost za svoje chování, a ne se furt vymlouvat na dětství. Měla bych se zakousnout a jít makat, a ne furt fňukat.“
Odpovědnost přeberete právě tím, že si dovolíte přiznat, jaké události vás brzdí a zařeknete se je vyřešit.
Vztah dospělých dětí k rodičům – 5. myšlenková chyba
- Trauma má jen ten, kdo byl zneužíván nebo unesen. Nemám na ten titul právo.
Možná je to nepopulární názor, ale traumata mají všichni. V poslední době se rozlišují takzvaná traumata s malým a velkým t a nově i trauma komplexní.
Traumata s malým t máme opravdu všichni, je to prakticky každá situace, kdy jsme zažívali strach, nejistotu, nebo byly výrazně porušeny naše očekávání. Naučili jsme se tak co je bezpečné a čemu se vyhýbat. Bohužel je ale spousta těchto závěrů nahodilá, způsobená specifickou situací, a dávno pozbyla platnosti.
Trauma s velkým T je prakticky to samé, jen ve větším měřítku. Jedná se o ty situace, které bychom traumatickými nazvali intuitivně.
Komplexní trauma (CPTSD) je podle mě rozšířenější než chřipka. Jedná se většinou o trauma s malým t, které ale probíhalo například roky. To znamená:
- 12 let se bytostně bojím přijít domů s pětkou,
- rodiče se hádají v nepravidelných intervalech,
- nikdy nevím odkud to přiletí,
- děti v okolí mě mezi sebe neberou a já jsem roky v pocitu odmítnutí,
- stydím se mluvit před spolužáky, a pořád mě vyvolávají.
Tyto situace byly prakticky trvalého charakteru a nervový systém se tak nedostal do regulovaného stavu na moc dlouho. (Tento typ traumatu má kromě jiného i velmi podobné symptomy jako ADHD, a může se jednat o přesnější diagnózu.)
Zkrátka, na trauma nepotřebujete omluvenku ani validaci, že si jej můžete ve své minulosti najít a léčit. Je to poměrně obvyklá věc.
Stejně tak není třeba mít tu těžkou myšlenku „rodič mě traumatizoval!“.
Nechci samozřejmě zlehčovat silná traumata způsobená dlouhodobým záměrem vám ublížit. Nicméně asi se všichni shodneme, že tříleté dítě, které se na světě rozkoukává, prostě traumatizovat těžké není, i když se hodně snažíme o opak.
Vztah dospělých dětí k rodičům – 6. myšlenková chyba
- Vyřešit trauma nebo vzorce z dětství je těžké až nemožné. Bude to stát spoustu peněz a času. Dyť mi vlastně nic není.
Žijeme v době, kdy je počet řešení prakticky jakéhokoliv problému skoro nekonečný a ve všech možných cenových kategoriích. A pochopení toho, jak trauma a silné negativní emoce bezpečně prožít a propustit, se za poslední roky rozvíjí asi stejně rychle jako AI.
Tvůrci se předhání, aby vymysleli jemnější a účinnější metody jak regulovat nervový systém a všichni si můžeme vybrat prakticky z nepřeberného množství úhlů, jak se na to dívat a úrovní, kde je třeba začít.
Když se ohlídnu zpátky, je neuvěřitelné, v jakých neuvěřitelných prdelích jsem byla, právě ve chvíli, kdy jsem nahlas říkala „nemám si co stěžovat, dyť mi vlastně nic není“.
A taky je vtipné že občas úleva přišla po jednom sezení s koučem, nebo dokonce i po jedné epizodě podcastu (ve chvíli, kde se tomu otevřete, odpovědi někdy nacházíte doslova válet na ulici 😊).
Udělejte si laskavost a buďte zvědaví – můžu zkusit cítit se o něco líp? Co by mi mohlo pomoct?
Mým cílem v popisu těchto chyb bylo vás podpořit v tom, abyste si dovolili se v sobě trošku povrtat a posunout se směrem ke svým radostem. Bez lámání přes koleno a síly vůle. Zatímco zlepšíte vztah se sebou i svým okolím, případně rodiči, pokud je to to, co si přejete.
Velký cíl, jistě.
Dalším krokem pak je jít a identifikovat ty skutečné situace, které je načase zpracovat a propustit.
Techniky, které používám jak pro sebe, tak při práci s klienty, popíšu kvůli délce v dalším článku😉
Dnes jenom zmíním jejich názvy: Techniky pojmenovávání a filtrování emocí, EFT Tapping, IFS (Internal Family Systems), Objevení a následování životního směru a radosti, Vztah sám k sobě.
Pokud jste si po přečtení myšlenkových chyb okolo tématu „vztah dospělých dětí k rodičům“ dovolili být zvědaví, a chcete zjistit co vás brzdí, a jak na tom pracovat, koučink je tu pro vás.
Už na prvním sezení se pravděpodobně ve vaší situaci výrazně zorientujete a uděláte první kroky vaším směrem.