STRACH!? Mám ráda pohádky, mýty a příběhy. Přijde mi, že je v nich ukrytá veškerá lidská zkušenost, zakódovaná do slov a obrazů, kterým všichni nějakým zvláštním způsobem rozumíme.
Něco v nás rozeznívají, něčeho hluboko uvnitř se dotýkají. A klíčem k otevření téhle tajemné skříňky jsou emoce. Dnes tedy budu psát o strachu, emoci prastaré, archaické, jejímž smyslem je přežití. A kde jinde vzít inspiraci, než v pohádkách, které jsou zápasů o přežití plné!
Ať už se jedná o pohádky pro děti, nebo příběhy pro dospělé, na principu strachu staví téměř všechny. Protože strach vytváří napětí a správné napětí drží věci pohromadě a naši pozornost ve střehu.
Dobro bojuje se zlem, hrdina s překážkami, úklady, úkoly, drakem, sám se sebou… Je těžce zkoušen a držíme mu palce, až se nám potí dlaně. Hltáme každou vteřinu – jak to jenom dopadne? Určitě dobře, musí! A nakonec to často všechno skončí velkým, ale spravedlivým masakrem. Uf!
Obávaný strach
Přesto, když se v životě objeví situace, ze které máme strach, často si tento strach vyčítáme. Strach je leckdy považován za nízkou a nežádoucí emoci. Kdo z nás neslyšel o toxickém strachu? Vždyť hrdinové se nebojí! Strachují se slaboši a ti také prohrají a dobře jim tak!
„Poseroutko!“
„Máš strach, héhéé!“
„On se bó-jíííí, podívejme, kdo se nám to tu pokakal! Bojínek, bojínek!“
Vzpomínám, jak se některé děti často vysmívaly jiným. Ten, kdo projevil strach se stal terčem útoku. Neobstál. Dnes už vím, že i posměváčci měli strach. Strach, že nebudou dost silní, dost uznaní. Strach, že v kolektivu neobstojí a zůstanou na okraji. A tak se snažili na okraj vystrčit někoho jiného.
Kdo se bojí, ten je úplně normální
Možná jste se jako dítě moc nebáli. Ovšem je běžné, že jak jdeme životem a sbíráme zkušenosti, kdy jsme v minulosti cítili ohrožení a ty se nám propojují s aktuálně prožívanými situacemi, stávají se určité podněty spouštěčem strachu – reagujeme na základě podobnosti, třeba jen detailu, který nám uvízl v paměti a bojíme se častěji a častěji. Alespoň já ano!
Strach se totiž nevyvinul pro nic za nic – má svůj význam. Jeho centrum je v amygdale, evolučně jedné z nejstarších částí mozku. Ta je součástí limbického systému, který vznikal před nějakými 200-300 miliony let, takže má opravdu hodně „zažito“ a jen tak ho nepřevezete.
Náš ochránce – strach
Emoce strachu je poměrně složitá a má za úkol nás chránit – oddálit smrt, jejíž hrozba je nevyhnutelnou součástí lidského života, který od našeho narození závisí na druhých tvorech, na smečce, na podmínkách prostředí, na přírodě. A proto i strach k našemu životu patří.
V principu jde o reakci na nějakou situaci, která nás ohrožuje. Cítíme specifické pocity doprovázené fyziologickou odezvou našeho těla (bušení srdce, třes, pocení, změna krevního tlaku, zrychlené dýchání, sevření v oblasti žaludku aj.)
Boj se, ale dýchej!
Tak, jako jiné emoce, ani strach není závislý na naší vůli. Pokud je spouštěč silný, nepomůže nám říct si „Neboj!“ v tom smyslu, že bychom se přestali bát. Pocítíme-li ohrožení, (třeba i jen v našich představách, neboť tělo, myšlení a emoce jsou vzájemně provázány) v našem mozku v ten moment proběhne neuvěřitelně rychlý přenos informací v řádu nepatrných zlomků vteřiny. Do těla je vyplaven chemický koktejl hormonů, především adrenalinu, kortizolu a noradrenalinu.
V tu chvíli jsou omezeny funkce mozku a kontrolu přebírá autonomní nervový systém. Můžeme najednou úplně zmrznout, nebo naopak začít útočit či utíkat. Tyto reakce si nemá smysl zpětně nijak vyčítat, protože je neřídí naše vůle. Jsou skutečně mnoho milionů let staré a naše tělo neví, že jsme se jen lekli, když na nás někdo z legrace bafl, ale že nám nejde o život a nemusíme mu dát pěstí.
Můžeme se ale naučit s těmito reakcemi pracovat. To znamená v první řadě rozpoznat, co se děje. Dýchám prudce a mám tendenci se rychle pohybovat? Je to neadekvátní situaci? Potom pohyb vědomě zpomalím a stejně tak i svůj dech. Jsem naopak v zamrznutí a v nežádoucím útlumu, který způsobil strach? Stav zmírní, pokud budu vědomě a hluboce dýchat a hýbat se.
Strach – dobrý sluha, zlý pán
Strachu se asi nikdy úplně nezbavíme a je otázka, jestli je to vůbec žádoucí. Neměl by ale převzít kontrolu nad naším životem, jinými slovy, ne my strachu, ale strach nám by měl sloužit. Strach totiž nemusí být náš nepřítel, ale když se s ním skamarádíme, poznáme ho, můžeme díky němu růst.
A tak mám ráda pohádky, kde je „normální“ se bát. Např. něžnou a nádherně ilustrovanou pohádku Gerda: příběh moře a odvahy. Dvě malé velryby v ní putují samy oceánem a poznávají, že strach nám často zkresluje vnímání skutečnosti, která třeba vůbec není tak strašlivá, jak se zprvu jeví. Ale je jenom na nás, jestli svému strachu budeme čelit a půjdeme za svojí vizí i do neznáma.
„Mít strach nebo se něčeho leknout není žádná ostuda. Strach patří k životu jako planktnon k velrybímu jídelníčku. Kdybychom nepoznali strach, nemohli bychom ho překonat a stát se tak statečnými.“, dozvídají se velrybí sourozenci. A já mám chuť zakřičet: „Ano!“
Máte pocit, že Vás Váš strach omezuje víc, než je zdrávo a chcete to pořádně prozkoumat? Chcete se na svůj strach podívat pod lupou a zjistit, co Vám vlastně chce říct? Máte tzv. bubáky pod postelí či kostlivce ve skříni, ze kterých se Vám svírá žaludek? A co by se mohlo stát, kdybychom se na ně společně podívali?
Zapínám baterku a jsem připravená si s Vámi na ta strašidla posvítit, já a spolu se mnou další koučové Na drátě. Záleží jen na Vás, koho si vyberete. Bát se je sice normální, ale to neznamená, že nás strach musí zastavit na cestě za našimi sny!
Aneb, jak by řekla velryba Gerda:
Když hvězdy vyjdou a k večeru se smráká,
nová cesta do dálavy tě láká.
Příkopy, skály, proudy, útesy,
moře i hrdinu občas vyděsí.
Každý se občas trochu vyleká,
strach trápí rybku, ba i člověka.
Pokud mu ale čelíš s odvahou,
zážitky k tobě jistě připlavou.
Míša LaLoba Burdová
koučka Na drátě