Strach je přirozenou součástí života...

Chceš se bát? Tak já ti dám důvod, a překvapivý postup jak zpracovat svůj strach.


Moje úzkostné začátky

Bylo mi čerstvě 15 let, když jsem dělala přijímačky na gympl, zrovna v roce kdy bylo možné podat jen jednu přihlášku. Jeden pokus nebo nic. Asi kvůli tomu se ten rok hlásilo na gympl právě 90 lidí, stejný počet, který každý rok předtím přijímali. Díky tomu alespoň můžu vidět úroveň úzkosti a paranoi, na které jsem se tenkrát pohybovala, protože místo úlevy, můj mozek udělal pravý opak. Byla  jsem bytostně přesvědčená že moje výsledky budou tak mimo, že jenom mě dají pod čáru.

Což by kromě akademického průseru znamenalo i celoživotní ponížení. A brala jsem to jako absolutní fakt. Pamatuji si jak jsme po tom osudovém testu šli se spolužáky na smažák a mně bylo tak zle, že mě bolelo dýchat a nemohla jsem se moc hýbat. Prostě paralyzovaná strachem.

Z celého období před přijímačkama si pamatuju jen to, jak moc jsem si přála, aby mi někdo, kdokoli, řekl: nevadí, pokud to neuděláš. A taky to, co se bude dít, když to nezvládnu. Dokonce jsem o to pár lidí i vyloženě prosila, velmi konkrétně, ale všichni jen neustále opakovali – neboj, to dáš.

Nakonec jsem skončila na 9. místě, teda těsně v nejlepších 10%. A tak jsem ještě nemohla zjistit, že neúspěch je vlastně výrazně příjemnější než celý tento děs před ním. To přijde až výrazně později.

Mezitím se se mnou úzkostlivý přístup k světu a teror ze selhání táhly ještě pár let, než jsem definitivně kolem 27 let vyhořela. (A samozřejmě musela na několik let opustit vystudovaný obor, kde jsem měla praxi a dlouze zjišťovat za svoje úspory co teď.)

Intuice vlastně věděla, co s tím

Po několika letech studia různých přístupů,  pokusů a omylů, jsem celkem překvapená že pro mě nejfunkčnější metoda je vlastně v principu to samé. Jinak řečeno to, o co jsem všechny intuitivně prosila už v 15 letech – a to prostě „no a co, když se stane to nejhorší“.

A ještě lépe – není ani třeba o toho nikoho prosit.  Přesně na míru to pro sebe můžu udělat sama, kdykoli potřebuju a získám tím obrovskou úlevu.

Chceš se bát? Tak jo aneb proces na strach

Proces si samozřejmě časem každý přizpůsobí obrazu svému, ale za začátku to může vypadat nějak takto:

1. Přepadne mě trýznivá myšlenka, která vyvolává strach.

Partner mě opustí, někdo milovaný umře, příjdu o práci,  dítě, o dům, zůstanu úplně sama, jádydydá.

2. Dostanu impuls přemlouvat se – tak, jak přemlouvali mě a jak se všichni ve společnosti neobratně chlácholíme.

Neboj to bude dobré, neboj to se nestane, nikdo neslyšel jak sis prdla.

3. Tomuhle impulzu v naší metodě odolám, respektive všimnu si, a zastavím se.

Tento přístup totiž nefunguje. Naše část, která se bojí, zároveň ví, že toto je jen doufání a nic jiného. Nechceme ji urážet chlácholením, ona má reálný strach (pokud v něm nejsou jednorožci střílející duhu, tak reálný je i kdyby byl jen málo pravděpodobný).

Uděláme to naopak

1. Sedneme si strachem a naprosto ho přijmeme. Budejeme tím náš strach a tu část, co se bojí validovat.

2. Co víc, uděláme to všechno ještě horší. Nejhorší.

Sedneme si a představíme si absolutně nejhorší variantu, která vůbec jde. Podpoříme náš strach, aby opravdu opravdu zmínil všecičko, co ho trápí jakkoli malicherné nebo málo pravděpodobné.

3. Tady je opravdu vhodné vymezit si (hlavně poprvé) čas a prostor, kde se cítím dobře a jsem sám(a), abych mohl(a) svoje emoce velmi poctivě a v bezpečí prožít.

4. Zatímco si budeme „worst case scenario“ představovat, budou se vyplavovat různé intenzivně nepříjemné emoce, tedy pokud se vám to daří. Jednoduše – čím hůř vám je, tím více to funguje (= tím horší emoce, které ve vás VŽDY sídlí, se zdravě zpracovávají a propouští).

5. Emoce procítíme a vydržíme co možná nejvíce – ve chvíli kdy je nám nejhůř býváme těsně přes sladkou úlevou.

Nicméně pro bezpečné prožití těchto emocí je dobré vědět, že pokud jsou na mě příliš intenzivní, umím si s nimi poradit a regulovat je – proto na konci textu uvedu pár jednoduchých technik, jak tělo i hlavu dostat zpátky do klidu.

6. Potom co emoce „opravdu“ prožijete, je po nich. Po těle proběhne velká úleva. Limbický systém předává otěže zpátky logické části přemýšlení a najednou nám začnou samy chodit myšlenky na to, co se stane pokud se to nejhorší opravdu stane. Jak to bude vypadat, co budeme dělat, jak to budeme řešit. Uvidíme ten nový „normální život“ bez zombíků a apokalypsy.

7. Díky tomuto vlastně sami sebe, jako v mém příkladu s přijmačkami na začátku, vezmeme do místa „tohle se stane když to nedáš… a nakonec to bude OK“. Uděláme to sami pro sebe, v plné míře, bez proseb na ostatní lidi. (I když pokud to pro vás někdo udělá nebo dělá… úžasné, pošlete mu kytku!)

8. Když se naučíte sami sebe tímto způsobem „podržet“, budete najednou výrazně sebevědomější a silnější osobnost, která může kráčet svým směrem a vědět, že to bude dobré.

Využití v manifestaci

Ve světě manifestace se podobné metody používají proto, abychom si takzvaně vyčistili rezistenci k tomu co si přejeme. Přejeme si například získat novou práci, ale máme strach z velkého počtu odmítnutí a toho, že nejsme dost dobří. Proto se nám nedaří naladit se na pozitivní emoce spojené s naším cílem – strach je moc velký a emoce vždycky přehluší. Můžeme tedy strach vyslyšet, nechat proběhnout, vydržet všechno co pro nás má, a tak se zdravě posunout.

To nejdůležitější ve zkratce

Pokud vás přepadne strach, nepříjemný pocit na těle, panika, zrychlené dýchání, či spirálující myšlenky – nepřemlouvejte se, že to bude dobré. To je jako snažit se udržet zeměkouli párátkem. Vaše části vidí jaký je svět, slyší hrůzné scénáře ve zprávách, a to prakticky celý den každý den. Přemlouvat se, že zrovna vám se to nestane je…hloupé, nepodložené, až otravné.

Prostě se strachu podívejte do očí – ukažte svojí hlavně, že slepě a hloupě neignorujete hrozby, které se vám snaží pečlivě ukázat – což je její primární funkce. Ukažte sami sobě, že jste tu pro sebe, když máte obavy.

Sedněte si, zatněte pěsti, vemte si oblíbenou dečku a kakaíčko, a obavy si vyslechněte. Cvičení je u konce, ve chvíli, kdy se cítíte líp.

Jak se zregulovat, když je třeba

A na závěr ještě shrnu několik technik regulace emocí, které vám mohou být ku prospěchu, ve chvíli nouze, nebo když vás strach přepadne a na zpracování není čas.

Nesnažte se ale regulovat vždycky bez vyslechnutí, to by potom bylo podobné jako emoce přehlušovat cukrem, či alkoholem – nechceme používat regulační techniky  jako utíkání od reality, pouze jako nástroj „cítit se ve svém těle dobře“.

Regulační techniky

Fungují také výrazně lépe, když máte v sobě vybudovanou důvěru, že si strach vyslechnete později, jen teď není vhodná chvíle.

1. Základní dechové techniky

Tyto dechové techniky jsou krátké a nenáročnésou krátké a nenáročné, pomůžou tedy v jakékoli krizové situaci při silné emoci. V podstatě, když se mi nelíbí můj stav bytí, vrátím se k dechu. Většinou stačí provést 3 – 5 opakování, což trvá méně, než minutu.

4-7-8

  • 4 vteřiny nádech – 7 vteřin zadržím dech – 8 vteřin výdech

fyziologický vzdech 

  • hluboký nádhech + ještě jedno dodechnutí + dlooouhýýý výdech

krabicový dech 4-4-4-4

  • po 4 vteřinách nádech-zadržím-výdech-zadržím (kreslím si u toho krabici, se 4 stěnami )

dlouhý výdech 

  • jakýkoli dech, kdy se soustředím na co nejdelší výdech

2. EFT Tapping

Pro potřeby tohoto článku jen upozorním, že metoda existuje, ale nebudu se dostávat do hloubek. Jedná se o metodu regulace nervového systému pomocí ťukání na naše akupresurní body. Zatímco ťukáme na jednotlivé body a mozek získává informaci o tom, že jsme v bezpečí. Metoda získává na popularitě kvůli svojí jednoduchosti a efektivitě – při správném použití je možné s ní řešit například i PTSD (post traumatickou stresovou poruchu).

K metodě jsem napsala stručné PDF, které ráda na požádání zašlu.

3. Vědomé upoutání pozornosti ke kráse, přírodě, koníčkům, umění, lidem, které máme rádi, a podobně.

Na posledním místě chci upozornit na takovou moudrost, o které se podle mě nemluví dost. Je to prosté – všechno co máme opravdu rádi, může být regulační. Je jen důležité se vědomě rozhodnout, že jdu činnost dělat proto, abych se cítila lépe, a zároveň si slíbit, že se k problému, který nějakou mou část trápí, vrátím později – teď je ale na čase odpočinout si.

Běžné věci, které regulují nervový systém:

  • pobyt v přírodě,
  • pobyt ve velkých otevřených prostorách, kde je kolem vás spousta místa,
  • zelená barva,
  • zpěv ptáků,
  • mindfulness – jakákoli (relativně příjemná) činnost na kterou se soustředíte a jste plně v okamžiku,
  • objetí (s lidmi, ale i sami sebe),
  • upřímný smích,
  • oblíbený seriál, zvláště se sentimentální hodnotou,
  • hudba, vůně, umění,
  • oblíbená deka,
  • hraní se zvířetem,
  • vděčnost – vědomé přesměrování pozornosti k tomu, co mám ráda,
  • opravdu cokoli co ve vás vyvolává upřímnou lásku, radost, klid, či pocit bezpečí.

4. Koučink

Samozřejmě, pokud prožíváte období strachu či silných emocí, moc doporučuju neprocházet obdobím sám, alespoň ne celým.

S koučem nebo koučkou se naučíte výše zmíněné i více, a můžete se vyhnout přehlcení a některým pokusům i omylům. A naučit se postupy i přemýšlení, které s vámi už zůstane napořád.

Moc děkuji, pokud dočetli až sem, a přeju krásné bojení!

Marie Jedličková