Když jsem začala uvažovat nad článkem o tématu „zranitelnost“, okamžitě se mi vybavil film „Volný pád“ s Michaelem Douglasem z roku 1994. Jde o velmi zajímavý film, jehož hlavní hrdina je uzavřený do sebe a život snáší se zatnutými zuby. Dlouho na sobě nedává nic znát, až je toho jednou příliš a on BOUCHNE. Kdo film viděl, ví, co následovalo a jak to dopadlo.
Nedávno (asi po 20 letech) jsem „Volný pád“ shlédla znovu a tentokrát jsem viděla i mnohé další faktory, které k celé situaci vedly. Nicméně kdyby pracoval se svou ZRANITELNOSTÍ, mohlo to být všechno jinak…
Jak je zranitelnost vnímaná
Když se před lidmi zmíním o zranitelnosti a jejím projevení, setkávám se hlavně s negativními reakcemi:
- „Je to slabost (nedostatek síly) a ten si nemůžeme dovolit ukázat před druhými.“
- „Je to nebezpečné.“
- „Ostatní to určitě využijí proti nám.““
Ženy projevující zranitelnost jsou vnímány jako plačky či hysterky a muži jako slaboši, měkkouši a sralbotky…
Co všechno pod tím může být
Co nám tady uniká, je fakt, že nejsme bezcitní roboti, ale lidé, kteří mají emoce, různé vnímání a prožívání.
Důvodem, proč se na projevy zranitelnosti díváme skrz prsty, může být naše vlastní tvrdá skořápka, kterou chráníme své rozbité a zraněné vnitřní JÁ. Zranění (chcete-li trauma) často přišlo ve velmi raném věku (ani si ho nemusíme pamatovat). Vědomě nebo nevědomě jsme se tehdy snažili ochránit se a zajistit své přežití. Vytvořili jsme si pevnou skořápku, pod kterou jsme ukryli všechny své strachy, bolesti, úzkosti a pocity ohrožení před světem a mnohdy i před sebou samým. Vůbec nám v tom není lépe, ale přežili jsme. A to byl tehdy účel.
Žít nebo přežívat?
Čekali bychom, že když vyrosteme, to rozbité uvnitř se zahojí nebo alespoň zmizí. Jenže je pevně schované pod skořápkou, zůstává, nehojí se a tiká jako časovaná bomba.
Traumatizovaní lidé se v životě často projevují jako bezcitní, krutí, necitelní, zlí, agresivní, lhostejní, strnulí, apatičtí… (k sobě i druhým).
Strategie přežití, která nám kdysi zachránila holou existenci, nám nyní nedovoluje žít. Umožňuje nám jen přežívat (a že se takhle dá přežívat až do smrti).
Rozhodnutí žít (jinak)
Mnohdy je tou příslovečnou „poslední kapkou“ krize středního věku. Chvíle, kdy nás tělo zastaví, a donutí nás začít vnímat, jak nám opravdu uvnitř je. Tělo nám dá šanci se zastavit a rozhodnout žít jinak!
Prvním krokem ke změně je uvědomění, že jsme zranění. Mnozí to ani netuší. Někteří tuší, ale nechtějí si to připustit. Někteří lidé to o sobě vědí, ale bojí se podívat pravdě do tváře. Ono to totiž někdy strašně bolí. (Lidé mívají tendenci se bolesti vyhýbat a řeší ji, až když už není jiná možnost.)
Dalším krokem je začít sledovat. Jak to vypadá? Jak se cítíme? Kde v těle to cítíme? V jakých situacích se nám vnitřní bolest ozývá?…. Nehodnotit, jen sledovat. Získáme tím už maličko odstup a spoustu užitečných informací.
Když už o sobě něco víme, můžeme na sobě začít pracovat. Nikdo jiný to za nás neodpracuje, nikdo jiný nás nezmění, jen my sami. To ovšem neznamená, že to musíme dělat výhradně svými silami a znalostmi. V dnešní době je možné využít služeb širokého spektra pomáhajících profesí: psychiatři, psychologové, terapeuti, koučové, …
Zranitelnost – změna začíná
Jakmile se otevřeme své zranitelnosti, věci se začnou měnit.
Přiznáme a přijmeme fakt, že jsme zranění. Přestaneme hrát hru, jak jsme naprosto v pořádku a „ti druzí“ mají problém. Vezmeme na vědomí, že v našem životním příběhu se stala nějaká těžká věc (podobně jako v příběhu ostatních lidí). Dovolíme si otevřít svou zranitelnost i před druhými a ukážeme, že si neseme něco velmi těžkého.
Skořápka praskne a odpadne, odlehčí se nám. Pravděpodobně projdou slzy, bolest, lítost, vztek,… a spousty jiných pocitů, které byly roky zavřené a schované uvnitř. Emoce budou probíhat a odcházet, začne se vám ulevovat a začneme se hojit.
Během této doby se pravděpodobně změní naše:
- sebepřijetí (přijmeme se takoví, jací jsme s chybami i dobrými stránkami)
- sebeuvědomění (budeme vědět, kdo jsme)
- sebehodnota (budeme vnímat svoji individuální hodnotu jako jednotlivce a přestaneme tolik cítit potřebu se srovnávat s ostatními nebo jim dokazovat, že jsme dost dobří)
- odvaha (postavíme se dosavadním strachům, např. jestli budeme ostatními přijati)
Pak si to dovolí i okolí …
Jakmile se začneme měnit my, začne si to dovolovat i naše okolí. Naši blízcí se budou cítit v bezpečí ukázat, jací opravdu jsou, a odhalí svá zranění. Má to obrovský vliv na kvalitu a celkové prožívání života všech zúčastněných.
Nikdy se člověk nezavděčí všem, ale když bude sám v sobě autentický, udělá sobě i světu tu nejlepší službu.
Zranitelnost – je to proces
Uzdravování je proces, nejde to z 0 na 100 za dva dny. Může trvat týdny, měsíce nebo roky. Časem to však bude čím dál snazší a budeme čím dál víc „ve své síle“. Uzdravování nám vrátí naši SÍLU.
Budeme schopni si říct o pomoc, a okolí bude ochotno nám ji poskytnou.
Jak budeme vyprávět svůj příběh?
Na závěr bych řekla, že nic není dané a definitivní. Čím déle traumata u lidí sledují, tím víc jsem přesvědčená, že každý z nás nějaké zažil. Někdo silnější, někdo slabší. Někdo jediné, jiný mnohá. Naučila jsem se však vnímat život jako příběh a fakt, že si můžeme vybrat, jak svůj příběh budeme vyprávět.
Můžeme žít do smrti jako tragická oběť toho, co nás v dětství traumatizovalo. NEBO můžeme odpracovat, co je možné odpracovat. Vzít si z toho to pozitivní a s tím pak žít. I v těžkých příbězích najdeme hodně lidí, kteří nám pomohli a situace, které nás posílily. Toto jsou velké dary.
Jak se jednou dáte na cestu otevření se zranitelnosti a uzdravování, je jisté, že se váš život začne měnit k lepšímu.
Vězte, že to bude to dobré… A jak to vím? OTESTOVALA JSEM TO SAMA NA SOBĚ😄