Dnešním tématem je „čemu dát prioritu“, a hned v úvodu se vám k něčemu přiznám – tento článek jsem psala dva měsíce. Píšu ráda a nápady, jak téma uchopit, jsem měla hned. Pravdou ale je, že článek pro mě v danou chvíli prioritou nebyl. Upřednostnila jsem totiž něco jiného, něco, co bylo tak naléhavé, že všechno ostatní šlo na vedlejší kolej… 

A ačkoliv profesor Aronnax z knihy Dvacet tisíc mil pod mořem mi při večerním čtení tvrdil, že mám času, kolik chci, mě samotné v posledních několika týdnech připadalo, že času mám naprosto zoufalý nedostatek. A tak bylo najednou jisté, že je třeba volit, čemu dám přednost.

„Život je otázkou priorit,“ řekl nějaký moudrý člověk, teď nevím, jestli to byl filosof, nebo tvůrce televizní reklamy, každopádně se mi toto heslo pevně zarylo do paměti už dávno.

Postupně jsem se naučila při práci s prioritami používat různé nástroje a koncepty:

Rozděl a panuj

Celkem fajn pomocník je kategorizace úkolů na dvou osách – ose urgentnosti a ose důležitosti (Eisenhowerova matice). Prostě si všechny své pracovní úkoly roztřídíte na důležité a urgentní (těm je třeba se věnovat na prvním místě, protože pokud je nesplníme, může nastat průšvih), důležité a neurgentní (ty máme tendenci odsunout, protože nespěchají, čímž se ale následně stanou urgentními – proto je dobré s nimi pracovat v rámci plánování). Dále tu máme úkoly nedůležité, ale urgentní, která mají schopnost nám dosti otravovat život a pokud to jde, je fajn je delegovat. No a nakonec nedůležité a neurgentní, které ze svého pracovního rozvrhu eliminujeme. Prostě vyškrtneme. Chápete to dobře – v pracovní době je vůbec ne-dě-lá-me.

Toto třídění nám již samo o sobě pomůže se ve svých úkolech zorientovat a dát jim odpovídající prioritu.

Má to ale několik háčků aneb jak efektivně dát něčemu prioritu…

Zaprvé, je třeba zohlednit čas, který vám daný úkol zabere (ve výsledku totiž může být efektivnější udělat pět méně důležitých urgentních věcí, než ani jednu veledůležitou, avšak příliš časově náročnou).

Zadruhé, je zapotřebí správně nastavit kritéria, podle kterých hodnotíme důležitost a urgenci a řídit se jimi. Ne každý to umí a ne každý v tom vytrvá, často nám při tom škodí různí vnitřní sabotéři, kteří nás např. příliš zatěžují detaily a zdržují, nutí vše přehnaně kontrolovat, podrývají naše sebevědomí, ženou nás do přepracování, vyhoření a následného zhroucení, nebo se díky nim úkolům, do kterých se nám nechce, vyhýbáme.

Další potíž spočívá v tom, že Eisenhowerova matice (ano, po tom americkém prezidentovi se to jmenuje) Vám pomůže v oblasti práce, ale i tam má své limity – v jiných oblastech života fungovat nebude vůbec. Nejsme totiž roboti, abychom pouze plnili úkoly. Potřebujeme samozřejmě také radost, odpočinek, uvolnění, sounáležitost, pocit smyslu, koníčky, potřebujeme motivaci a spoustu dalších věcí.

Jestli Vás zajímá, jak se z mého dopředu plánovaného článku o prioritách stal úkol urgentní (byť dobrovolný, protože ho píšu pro radost a osvětu), je potřeba se podívat trochu hlouběji. K lidským potřebám.

Když nevíš, co dřív, zeptej se, co potřebuješ

Letošní rok mi přinesl opravdu velké zamíchání karet. Bylo třeba dělat důležitá rozhodnutí a bylo třeba makat na těch úplně nejzákladnějších věcech, jako je bydlení a jeho finanční udržitelnost. V květnu jsem se stěhovala a bylo to opravdu náročné. Fyzicky i psychicky.

Jednak mi na hlavu přistály výdaje spojené se stěhováním, ale také další nečekané výdaje, které spolkly veškerou moji finanční rezervu (ba i víc…), a také jsem byla pod velkým tlakem, stresem z toho, kde budeme se synem vlastně bydlet.  Najít vyhovující a finančně dostupný byt se mi totiž nedařilo a čas se krátil. K tomu bylo samozřejmě třeba řešit každodenní věci a pracovní úkoly.

A tak jsem se odevzdala nejistotě, zaktivizovala veškeré svoje síly a úplně automaticky začala o svých úkolech přemýšlet z jiného úhlu pohledu. „Co teď OPRAVDU potřebuješ, Míšo?“ „Co potřebuje Tvůj syn?“ Zeptala jsem se sama sebe. A jako vždy se odpíchla od pěti základních vývojových potřeb.

Všichni jsme jiní, ale potřeby máme stejné

Co se týče lidských potřeb, vycházím nejraději z Pesso Boyden psychomotorické terapie, neboli psychoterapeutické metody BPSP. Psychoterapeuti Albert Pesso a jeho žena Diane Boyden-Pesso tuhle metodu založili v USA na počátku 60. let 20. století.

Vymezují pět základních vývojových potřeb (ty mohou být jak vnitřní, tak vnější):

  • Potřeba místa

Jako lidské bytosti potřebujeme prostor, kde se můžeme rozvíjet, žít, tvořit, být autentičtí, cítit se přijatí. Ten prostor je vymezený fyzicky – mít svůj byt, svoji postel, svůj stůl – ale také se jedná o vnitřní prostor – např. mít své místo v srdci druhého, mít pozornost blízké osoby.

  • Potřeba sycení

Jedná se o to, co nás vyživuje, ať už je to jídlo a pití, ale i koníčky, to, co nás baví, péče o ducha i tělo.

  • Potřeba podpory

Abychom mohli růst, všichni potřebujeme podporu a pomoc. Stejně tak v sobě budujeme vlastní zdroje podpory, které nám pomáhají zvládnout náročné situace.

  • Potřeba ochrany

Pocit bezpečí je naprosto zásadní pro zdraví, učení, tvoření, rozvoj myšlení i osobnosti.

  • Potřeba hranic (limitů)

Potřeba laskavých, ale pevných ohraničení prochází vertikálně všemi výše uvedenými potřebami. A zdaleka se netýká jenom dětí. Pokud byly naše hranice v dětství narušovány, v dospělosti můžeme pociťovat řadu problémů s hranicemi spojenými i v dospělosti. Ať už ve vztazích k sobě, k druhým, k práci, k věcem aj. Můžeme být neschopní si hranice jako dospělí zdravě nastavit sami sobě i druhým.

Všechny základní lidské potřeby jsou naprosto kritické a prioritní. Jinými slovy, těžko se můžete zabývat věcmi, jako je poslání, rozvíjet se a tvořit pokud základní potřeby nejsou saturovány, nevíte, kde budete spát, co budete jíst, necítíte se v bezpečí a jste na všechno sám/a.

A tak se moje priority posunuly…

Na prvním místě se ocitlo všechno, co vedlo k naplnění základních potřeb. Pak dlouho nic a pak to ostatní, co mě za normálních okolností baví a dává mi hlubší smysl. Ponořila jsem se naplno do stěhování, vyrovnání se se svými věcmi a minulostí a do tvoření budoucnosti, v níž jsem já a můj syn saturovaní. A také jsem požádala o pomoc své okolí, které mi ji s láskou poskytlo a byl to opravdu obrovský vír podpory, které se mi dostalo. Plula jsem v něm jako tryskáč.

A nad tím vším, úplně nahoře, zářil jako maják nový domov.

Stěhovací maraton mám za sebou, žiju na novém nádherném místě, mám novou práci, která mi zajišťuje dostatečný příjem. Cítím, jak se moje poháry potřeb zvolna plní. Není to „hotové“, je třeba na tom pracovat pořád, průběžně, ale je to na té nejlepší cestě.

A tak se znovu uvolnil prostor věnovat se tvorbě. Znovu myslím na své písničky a na uspané nahrávání, znovu píšu texty.

A moc mě to baví, takže bych Vám ráda ještě vyprávěla o posledním tématu, o sabotérech práce s prioritami, ale o tom zase někdy jindy:-) To by totiž psal můj sabotér „Paní dokonalá“, co musí mít v článku úplně všechno a mezitím by mi uteklo něco podstatného. Třeba čas na setkání s Vámi Na drátě!

Mějte krásné léto!

Pokud Vám článek byl v něčem inspirací, budu ráda, když necháte svůj komentář, zkušenost, nebo otázku.  Spolu s ostatními kouči Na drátě jsem tu pro vás, připravená konzultovat, pokud nevíte, čemu dát ve svém životě přednost, ale nejen to. A můžeme se společně třeba mrknout i na ty sabotéry;-)

Vaše Míša Laloba
koučka Na drátě

P.S. Pokud se chcete dozvědět více o Míše, doporučujeme se podívat na její facebookový profil:-)