Roky jsem byla jako mnoho z nás. Vždy na nový rok, velký list předsevzetí a velké nadšení, jak do toho půjdu. A pak jsem k VIZI přišla…

Má předsevzetí vypadala takto:

  • Budu pravidelně cvičit.
  • Zhubnu 10 kilo.
  • Nebudu už nikdy křičet na děti…

Samé bohulibé a krásné sliby

Jo, sliby. Těma nezarmoutíš, že? A ani sebe, že?

Vždy to však mělo stejný výsledek. Po týdnu, dvou, třech, jsem to opustila, naštvaná na sebe, plná studu a výčitek, že jsem to zase nezvládla. A dala si raději jiné, ještě přísnější předsevzetí a cíle. Začarovaný kruh, který nikam nevedl.

Blbost! A to z mnoha důvodů:

  • Předsevzetí jsem nespojovala s tím, co skutečně chci. Byly to jen převzaté „měla bych“, „musím“, „to se tak dělá“.
  • Byla to předsevzetí, která jsem najednou chtěla urvat během pár měsíců, všechna najednou, bez respektu k času, mým skutečným prioritám, k realitě všedních dní s dětmi a prací.
  • Byla to předsevzetí, která byla zcela mimo moji VIZI. Ano, mimo tu velmi podstatnou a důležitou věc, která tvoří základ toho, jestli skutečně něčeho dosáhnu. Ale neuvědomovala jsem si to.

Ach ta VIZE, kroužila kolem mne, a já ji neviděla…

Mít nebo nemít VIZI?

Samozřejmě jsem slyšela něco o tom, že je dobré mít VIZI, že je dobré vědět, kam směřujete, že má VIZE přesah… Ale tyhle informace šly mimo mě.

Až cca 4 roky zpět mi to doteklo. Není náhodou, že se třetím dítětem😊 To mi tzv. doteklo hooodně věcí, a stále se to děje…

Víte, já se své VIZE BÁLA. Bála jsem se toho:

  • že si musím přát na první dobrou správně, jinak to celé zkazím,
  • že ji přece nemůžu měnit,
  • že vlastně nevím, co chci,
  • že je to celé divné, přát a tvořit si něco tak velkého jako třeba radost, úspěch, láska, hojnost a vděčnost každičký den.

A taky v tom hráli roli mí dva nejsilnější sabotéři – oběť a unikač. Obět, která přece jen tak něco nemůže dělat, když na to nemá vliv (och, jak moc jsem se mýlila) a unikač, který přece to nepříjemné nebude dělat, musí to jít i bez toho (no, ono to občas bez toho nejde).

A tak jsem do toho šla po hlavě. Načetla a naposlouchala množství informací o tom, jak to dělat, jak to nedělat (ona moje racionální část hlavy tohle miluje, hlavně to dělat správně, že?). Dělala si výpisky, analýzy, syntézy…. Uff, mraky práce, VIZE stále nikde. Tak nějak jsem se vyhýbala tomu podstatnému. Tvoření na základě mého skutečného já.

Zkrátka jsem se zeptala sama sebe a pravdivě jsem odpověděla na to:

  • Co skutečně chci? Jaké jsou ty moje nejsilnější a nejniternější hodnoty?
  • Po čem nejvíce toužím a bráním se tomu si to přiznat?
  • Jaká je ta nej nej varianta toho, po čem toužím?
  • Co se stane, když se mi to začne plnit? To jako budu muset něco měnit?
  • Z čeho máš Leni strach? Z toho, že se budeš muset něčeho vzdát, abys mohla žít svůj vysněný život?
  • Občas budeš mít i chvíle, kdy něco nebo někoho budeš muset odmítnout, něco opustit. Bojíš se toho? Čeho se na tom bojíš?
  • Co vše jsi ochotna změnit pro to, abys žila ve své vnitřní pravdě?

Nebát se snít?

Až když jsem byla ochotna se zeptat sama sebe na toto nejpodstatnější, tak mi to hlava, tělo i duše pustilo do života…

A jak to dělám? Jak to můžete zkusit i vy?

Mám svoji základní VIZI, která není nijak podrobná, barevná, jsou v ní hlavně pocity, prožitky, které chci mít, které chci cítit.

Učím se do VIZE si nestavět cestu, jak k ní dojdu. Tím ji zbytečně omezuji. Zároveň si, kdykoliv to cítím, VIZI upravuji. Doplňuji o aktuální témata, pocity, to, co řeším. Připomínám si ji. Jak? Třeba tak, že se při pití kávy na slunci zastavím, zavřu si oči a procítím, co skutečně mi tělo a duše říká. A u toho krotím i hlavu, ta mi stále hází to, proč to vlastně nejde…

A víte, co je nejlepší?

To si tak jednou sedíte doma na zahradě, hlavou vám běží myšlenky – rodina, podnikání, osobní naplnění a pak vám to dojde… Joooo! Tenhle pocit, tahle chvíle, to, co se mi teď v životě děje, je přesně to, co jsem si před rokem přála! Já žiji svoji vizi…

Funguje to! Skutečně a jasně ano! Jen se potřebujeme do toho uvolnit, a vnímat, co k nám chodí… A také na to netlačit.

VIZE mne provází každým dnem a pomáhá mi se rozhodovat, dělat kroky, překonávat svoje sabotéry, milovat sebe i svět a lidi kolem sebe takové, jaké jsou.

Lenka Šťastná

P.S. Skrze sebepoznávání a s podporou KOUČŮ NA DRÁTĚ, můžete začít snít, a hlavně měnit své sny ve skutečnost. A už za 30 dní si řeknete „Dobře JÁ!“…