Mám pro vás otázku, na kterou, prosím, neodpovídejte nahlas. Rozhodně ne před svým šéfem (a to ani v případě, že jste sami sobě svým šéfem). Když nemusíte odpověď vyslovit nahlas, o to upřímnější může být, že?
Už jste zvědaví? Pro někoho bude ta otázka možná triviální. A pro někoho ne.
Pokud pro vás bude jednoduché odpovědět, a zároveň bude vaše odpověď pozitivní (ano, jo, většinou, často, vždycky, odjakživa), gratuluji vám. Pokud pro vás bude jednoduché odpovědět, a zároveň bude vaše odpověď negativní (ne, nikdy, většinou ne, ha-ha-ha, to těžko, ani náhodou), doporučuju změnu.
Ideálně s podporou kouče, abyste po bolestivé transformaci neskončili jinde se stejnou odpovědí. Pokud nevíte, jak si vybrat kouče, nechte si poradit od KOUČE NA DRÁTĚ.
Pro někoho bude patrně odpověď složitější, ne tak jednoznačná. Protože ani ta otázka nemusí být tak jednoznačná, jak se může zdát.
Přečtěte si ji radši víckrát. Přečtěte si ji klidně i nahlas, a pak sami sobě a vaší odpovědi věnujte 3 minuty svého života (Dokážete to? Věnovat si 3 minuty života? Je to hodně? Vážně?) a odpověď si NAPIŠTE. Ideálně rukou, na papír, pokud si ještě vzpomenete, jak se to dělá. Pokud ne, mobil nebo počítač, tablet a jiná elektronická zařízení jsou lepší než nic.
Instrukce jsou jasné? Tady konečně máte tu otázku (přečtěte si ji víckrát!).
Cítíte se adekvátně zaplaceni za práci, kterou děláte?
Na první dobrou: Co to ve vás dělá? Nelžete si náhodou? Kde v těle to ve vás rezonuje? Je ta otázka cítit příjemně, nebo nepříjemně?
Nevyslovujte odpověď nahlas. Pouze si ji napište. A pak klidně spalte. Vložte do odpovědi maximum upřímnosti, jinak to nemá cenu.
Povšimněte si, prosím, několika věcí:
Nepíšu „ohodnoceni“ za svou práci, ale „zaplaceni“ za svou práci.
Vnímáte ten rozdíl?
Peníze („zaplaceni“) není rozhodně jediná složka vašeho celkového ohodnocení, a není to to jediné, podle čeho se rozhodujete. Možná, že jste schopni udělat ústupek v části „zaplaceni“, protože je pro vás důležité i jiné ohodnocení, respektive jiné výhody toho, co děláte. Může to být pochvala nebo uznání od druhých lidí.
Když se na problematiku podíváte z ještě většího odstupu, může vaším rozhodováním a pocitem z toho, co děláte, zatřást i další proměnné.
Proč lidé dělají práci, za kterou dostávají „málo peněz“? Možná proto, že je pro ně důležitější něco jiného. Flexibilita. Svoboda. Smysluplnost činnosti. To, že je práce baví. Že dělají věci v poli svého génia.
Pak tu jsou „zaměstnanecké benefity“. Nejen v klasickém slova smyslu stravenek a multisportky.
Moje sebeúcta skrze peníze
Jeden z projektů, na kterém pracuju, vyžaduje mou přítomnost v kanceláři každé úterý a stalo se tradicí, že jedna kolegyně pro nás všechny v kanceláři vaří úterní oběd. Kromě toho, že takový společný oběd je skvělý teambuilding, rozpočítáváme si pouze náklady na suroviny. Které navíc často zbývají z různých akcí.
Výsledek je, že včera jsem platila za 3 výborné obědy, které jsem nemusela vařit, celkem 45 Kč. A já se ptám: Jak se tento „benefit“ podílí na mém pocitu toho, zda se cítím zaplacená za svou práci?
Pokud jste v pozici, která se u vás ve firmě podílí na cenotvorbě, případně jste na volné noze a cenotvorbu si zařizujete sami (ostatně jako všechno ostatní), můžete se na výše položenou otázku podívat i z druhé strany.
Jsou lidé ochotni zaplatit za váš produkt/službu dostatek peněz na to, abyste se cítili zaplaceni za svou práci? Nebo prodáváte radši za méně, než s čím jste vnitřně v pohodě, a doženete to jinými druhy ocenění a benefitů?
Zcela zřetelně nás to vede k další otázce: Co je pro vás důležité?
Pojďme o tom ještě chvilku přemýšlet v číslech. Formy benefitů a ocenění by mohly mít určité subjektivní „koeficienty důležitosti“, které by je pomohly přepočítat je do měřítka peněz.
Pro mě by třeba flexibilita, svoboda a smysluplnost měly takové koeficienty, že by patrně vyšlo najevo, že jejich důležitost je v úplně jiných řádech než důležitost peněz.
Vyjasním na příkladu, jak to myslím:
Vezměme si pro jednoduchost dvě proměnné: peníze a smysluplnost práce.
Dejme tomu, že s penězi za to, co dělám, jsem spokojená na škále 1 – 10 (čím víc, tím líp) na hodnotě 6. Se smyslem práce jsem spokojená na hodnotě 10. Ovšem pak vstupují do hry koeficienty subjektivní důležitosti. Zatímco peněžnímu ohodnocení dám koeficient 10 (protože si umím představit, že pracuju za málo peněz), koeficient smysluplnosti je u mě 100 (protože si vůbec nedovedu představit, že dělám něco, co nedává smysl).
Samozřejmě toto budeme mít každý různé, ale vidíte, jak degraduji peněžní ohodnocení? Často máme tendenci si tímto mechanismem omlouvat to, že děláme práci za málo peněz a necítíme se adekvátně oceněni. Peníze přece nejsou důležité… hlavně že mě to, co dělám, baví.
Peníze nejsou důležité do chvíle, kdy dojdou
Ověřeno za vás. Tohle si musí prožít každý sám, taky jsem tomu nevěřila.
Dlouhodobá situace, v které se necítíme zaplaceni za to, co děláme, má kromě toho ještě jeden zásadní dopad na kvalitu našeho života. Může se totiž stát, že to podstatným způsobem nabourá naši sebeúctu.
Pokud s vámi toto téma rezonuje, patrně jste někdy zakusili pocit, že:
- „Nikdo nechce to, co dělám.“
- „Nikoho nezajímá to, co dělám.“
- „To, co dělám, má pro svět hodnotu, proč to nikdo neocení?“
- „Jsem dobrý/á v tom, co dělám, proč za to nikdo není ochoten platit?“
- „Když už tady makám jako… (nenapadá mě žádné slušné slovo, tak si doplňte to svoje), proč za to aspoň nemám víc peněz?“
A teď pozor: Váš pocit, zda se cítíte zaplaceni za svou práci, nebo ne, nijak nesouvisí s tím, kolik je ve společnosti zvykem za tuto práci platit. Nijak to nesouvisí s tím, jestli máte „dobrý plat“. Nijak to nesouvisí s tržním zdůvodněním toho, proč se k vám dostane tolik peněz, kolik se k vám dostane. Ekonomii moc nerozumím. Za to vím, co s vámi udělá, když máte dlouhodobě pocit, že makáte, a nemáte za to tolik peněz, na kolik si vy sami upřímně svého úsilí ceníte.
Vaše sebeúcta se scvrkává a scvrkává, až zmizí.
(Do tohoto tématu se tady určitě nechci pouštět, ale toto je podle mě dost přesné pojmenování problému „neviditelné“ práce žen v domácnosti, na mateřské…)
Dobrá, říkáte si, a co já s tím?
Můžete se zkusit situaci přizpůsobit. Pokud vám váš plat reálně stačí na život, a jediný problém je, že hluboko uvnitř cítíte, že dáváte mnohem větší hodnotu, než za kterou jste zaplaceni, můžete polevit, přestat brát věci tak moc zodpovědně a vážně. Můžete své úsilí nakalibrovat tak, aby vnitřně odpovídalo peněžní odměně. Trochu smutná varianta, ale zejména v zaměstnání funkční.
Nebo se můžete sebrat veškerý um a odvahu a v rámci vašich možností svůj příjem zvýšit. Ovšem pozor, bez dlouhodobého zvednutí vaší snahy a objemu vaší práce, jinak budete tam, kde jste byli. Říct si o vyšší plat, zdražit.
Nebo, a tak jsem to vyřešila já, zlepšíte poměr smysluplné, ale mizerně placené práce, a smysluplné, ale dobře placené práce. Funguje v případě volnonožců, kdy si můžete dovolit pracovat na více projektech.
A nebo to chce větší změnu. Myslím tím změnu práce, změnu v podnikání, změnu v životním stylu, nebo změnu ve vnitřním nastavení. Pokud se nemění žádné podmínky zvenčí, tak aby se změnil aspoň váš pocit, že nejste adekvátně zaplaceni. Protože zatímco změnu venku nemusíte mít ve své moci, to, jak se cítíte, ve vaší moci je. Vždycky.
- Ani jedna z těchto změn nebude lehká.
- Ani jedna z těchto změn není nemožná.
- S každou z těchto změn vám velmi pomůže spolupráce s koučem.
Držím palce, abyste to stihli nakalibrovat dřív, než vás to převálcuje. Protože dělat změnu těchto rozměrů z pozice hlubokého pocitu „jsem k ničemu“ je fakt těžké, ale taky to jde. Vyzkoušeno za vás.