No nazdar. V KOUČI NA DRÁTĚ máme únor – měsíc vztahů. A protože všichni v KND vědí, že mám dceru, a že si náš vztah dost „užívám“ (v dobrém i ve zlém), dostala jsem za úkol napsat pro vás článek na téma vztah rodiče a dítěte z pohledu koučinku.
V mém případě tedy jako rodič toho času šestileté dcery, kterou jsem dostala za odměnu, a taky proto, abych se naučila tančit.
Tančit?!
Hned vysvětlím. Je to můj termínus technikus.
V prosinci kolem slunovratu jsem byla s jedním průvodcem doprovázených poutí, jehož tu nechci jmenovat, na prožitkovém průchodu labyrintem. Bylo nás tam asi 20 a postupně jsme procházeli skrz labyrint do jeho středu pro světlo. Se světlem jsme zase prošli celým labyrintem zpátky.
Pravidel průchodu labyrintem nebylo moc, ale zněla jasně:
Labyrintem se prochází speciálním houpavým krokem – dva kroky vpřed a jeden vzad. Má to takový zvláštní rytmus, prožitek je úplně jiný, než když byste normálně šli, krok, krok, krok, krok.
Do labyrintu jsme vcházeli postupně a nebylo přípustné předejít člověka, který šel před vámi. Přitom rychlost průchodu si určuje každý sám, tak, jak potřebuje.
Moje tempo!?
Kdo mě znáte, asi tušíte, že ať šel přede mnou kdokoliv, každopádně zdržoval – moje životní tempo je prostě rychlé. Odpovídá to mojí energii. Vyhovuje mi to. Učím se s tím pracovat. Jenže co teď?
Jak se tak houpám labyrintem v rytmu tam-tam-zpět, tam-tam-zpět, najednou to přišlo! Místo abych se celý labyrint vztekala a otravovala tím, že nemůžu jít tak rychle, jak bych potřebovala, změnila jsem svůj houpavý krok v tanec.
Protančila jsem se v poměrně vysoké a šťastné energii pro světlo a zpět a vůbec jsem nebyla naštvaná.
A tak jsem si řekla, že zkusím víc tančit za svou dcerou. Ona je neskutečně, ale neskutečně rozvážná a po…maaaaa….lá…… Jakkoli věřím, že jí to v životě může být ku prospěchu (a tak trochu jí to závidím), mně se s tím doma špatně žije.
Může to ale fungovat stejně, jako průchod labyrintem! Místo, abych byla naštvaná, že někdo přede mnou jde pomalu, můžu za ním tančit. I za Šárkou můžu tančit – zkrátka protančit ten „vztah rodiče a dítěte“.
Od té doby to zkouším. Někdy mi to jde, někdy míň, ale je to boží. Prostě boží, protože míň ječím. Na ni, a tím i na sebe. Protože pokaždé, když řvu na ni, pak řvu na sebe, to asi taky všichni znáte…že jo. Že jo?!
— — —
Smím prosit?
Ve své koučovací praxi se zaměřuju hlavně na ženy. Často matky. A tak není divu, že hlídání svých hranic, čas na sebe a sebelaskavost bývá časté téma koučovacích sezení. Klasický syndrom ženy – supermatky. Znáte to. Postaráte se o všechny okolo a na vás samotné vám už nezbude čas. Prostor. Energie. Vlastně nic.
Někdy za mnou přijde žena, která se sama sobě už úplně ztrácí.
Můj dnešní návrh pro vás, pokud máte pocit, že dobře víte, o čem mluvím, zní: „Nevztekejte se, radši víc tančete. Ať už to pro vás znamená cokoliv.“
A pokud nevíte, jak do toho, povím vám tajemství.
Připraveni?
Přála bych si koučovací zakázku, která by zněla: „Chtěla bych se doma míň vztekat, a víc tančit. Ale vůbec nevím, kudy do toho. Jak to udělat. Mám pocit, že na žádné tančení nemám energii. Někdy ani nevím, co to to tančení je. Někdy už mám pocit, že skoro tančím – a pak zase bouchnu. Je toho na mě moc.“
Toto je úplně typické koučovací téma, které lze shrnout jako vylepšit „vztah rodiče a dítěte“.
Vídám ho dnes a denně. V různých podobách.
Pojďte se se svou koučkou/koučem naučit tančit!
Můžete si zkusit vybrat správného tanečního mistra, třeba v rámci databáze KOUČE NA DRÁTĚ.