„Napiš článek o strachu“, povídá mi nedávno hlava KOUČE NA DRÁTĚ, Martin Kunt.
„Jak jako o strachu?“
„Jak chceš. Vyber si.“
Bezva, říkám si, to by nemělo být tak těžké.
Články, které píšu, píšu téměř bez výjimky založené na vlastních zkušenostech a prožitcích. I své klientky koučuju zážitkem. Zážitek a následnou zkušenost považuju za jeden ze středobodů reality a rozhodně za nejefektivnější způsob, jak poznávat sebe sama.
Částečně to je tím, kam vědomě směřuju svou pozornost. Z velké části je to moje přirozené nastavení. Nejsem analytický tip. Nebaví mě studovat informace a pak je v článcích předávat dál.
Baví mě psát o tom, co jsem zažila. Aby to bylo čtenáři užitečné, přihodím k tomu zobecnění, doporučení, praktický tip. Taky rádi čtete texty, které jsou „jako ze života“, uvěřitelné, autentické?
Takže…co s tím článkem o strachu?
Moje oblíbená taktika na psaní článků „na zakázku“ je nechat téma pár dní uležet v hlavě.
Založím ho dozadu do hlavy. Mám na to speciální šuplík v týle. V místě, které se nachází těsně pod vysoko vyčesaným culíkem.
Obvykle se tam téma pár dní převaluje, zabydluje, a pak si sednu a napíšu to. Hotovo dvacet.
…takže… co s tím článkem o strachu?
Nějak to nefunguje. Nejde mi to. Nemůžu přijít na to, jak se k tématu postavit. Zatím z toho je pouze zajímavá reflexe, která říká, že se v životě bojím málo. Přemýšlím, o čem psát. Deadline se blíží, a já nemůžu přijít na nic nosného, o co článek opřít.
Pak máme s Martinem krátký online brainstorming týkající se chystaného živého vysílání, a hle, je to tu!
Když jste zaseklí, a nevíte, kudy kam, běžte si porozprávět s koučem. Kouč nebo koučka vás zaručeně odsekne.
Můj strach se jmenuje „odpovědnost za druhé“
Když lezu na skalách, cítím respekt, jasně, ale obvykle se nebojím. Ale když lezu na skalách s klienty, bojím se. A dávám si pozor o to víc.
Když jdu sama na vandr, cítím respekt, ale ne strach. Nebojím se. Není čeho. Když jdu s klientkou na doprovázenou pouť, vypořádávám se se strachy.
- Aby to bylo dobré.
- Aby to pro ni bylo užitečné.
- Aby se jí to líbilo.
- Abych dodala to, co si klientka objednala.
Když cestuju sama po Indii, trochu se bojím, ale spíš se to blíží onomu zdravému respektu. Když cestuju po Malém Tibetu a mám s sebou klientky, bojím se nesrovnatelně víc.
Kdy ale zažívám největší strach?
Když jde o mou dceru. Nedávno měla zdravotní problémy, jejichž příčina nebyla jasná. U mě v žaludku se okamžitě zabydlel strach, a nehodlal se stáhnout. Tedy, žaludek mi stahoval, ale zmizet pryč nehodlal. Zpracovala jsem si ho natolik, abych s ním mohla normálně fungovat, ale byl tam. A byl zatěžující. Fuj.
Pozoruhodné je, že tento strach o dceru plynul pouze z ničím nepodložených hypotéz, z mojí bujné fantazie, která mi neustále podsouvala myšlenky „co kdyby…“. Fuj. Jak zbytečné!
Na čem závisí moje strachy?
Jak to, že se (skoro) nebojím?
Plyne to z mého základního nastavení. Není to vždycky jednoduché ani stoprocentní, ale moje základní nastavení je:
- Důvěřuju sobě.
- Důvěřuju světu.
- Hluboce věřím, že dokážu všechno. A co nedokážu, s tím se dokážu vyrovnat.
- Hluboce věřím, že svět je z podstaty dobré místo.
Nemám pro to logické argumenty. Vidím a cítím násilí, války, zlo. Přes to mi víra v dobro funguje.
Ano, můžete to pojmenovat i slovem naivita. A víte co? No a co!
Můj příběh „strachu“
Před mnoha lety jsem pracovala jako instruktorka pro vzdělávací zážitkovou agenturu. Tvořili a organizovali jsme zážitkové seberozvojové programy a školení pro firmy. Ten den jsme jeli naší firemní dodávkou do Brna, kde nás čekalo dvoudenní školení. V autě jsme měli všechny naše osobní věci, včetně kostýmů potřebných na program školení.
V pravé poledne jsme zaparkovali v Brně před restaurací a šli na oběd. Během půl hodiny, kdy jsme si pochutnávali na svíčkové, nám firemní auto vykradli. Neměla jsem u sebe ani peněženku (oběd platila firma). Zbyl mi pouze mobilní telefon (v té době tlačítkový).
Měla jsem na zloděje děsný, velký, ale fakt velký vztek. V batohu, který mi ukradli, jsem neměla skoro nic cenného, za to jsem tam měla spoustu osobních vytuněných věcí, které jsem měla ráda. Plus doklady, obíhačka úřadů, znáte to.
Přes to – byly to jen věci.
Když jsem o tom vprávěla doma, můj táta mi řekl, že si za to můžu sama. A že příště aspoň nebudu nechávat věci na parkovišti v autě a budu si je brát s sebou.
Nedělám to dodnes.
Protože já nechci žít ve světě, kdy musíte vyndat krosnu z auta, abyste se mohli v klidu najíst. Tak v něm nežiju.
Jestli nemám strach, že o věci přijdu?
Nemám.
Přijímám riziko. Ano, už se to jednou stalo. Ano, může se to stát znovu.
No a co.
Uznávám, že nastavení, s kterým žiju já, není pro každého. Z velké části si důvěru v sebe a ve svět neseme z výchovy, z rodiny, z prostředí, v kterém vyrůstáme. Což je něco, co si nevybíráme. Každý jsme nějaké nastavení dostali, a tak to je.
Co s ním ale dál děláme, jak se k němu postavíme, a jak s ním pracujeme, to už je výhradně naše odpovědnost.
Jeden z efektivních způsobů, jak se svými základními životními nastaveními můžeme pracovat, je spolupráce s koučem. Chce to vybrat si dobrého kouče – toho svého.
Hodně štěstí při práci s vašimi strachy, a důvěrou v sebe i ve svět kolem!