Začátek roku je v KOUČI NA DRÁTĚ ve znamení vize. Ať už je pro vás vize a práce s ní španělská vesnice, nebo s vizí pracujete rádi, anebo naopak – máte tohoto moderního a v dnešní době hodně skloňovaného slova po krk, vězte, že to přejde.

Jedinou jistotou našeho života je změna. Vývoj. To je to samé.

Proto si myslím, že neexistuje jeden správný způsob. Vůbec na nic. Neexistuje jeden správný způsob, jak milovat, jak tvořit vztahy, jak studovat, pracovat, vydělávat peníze. Neexistuje jeden správný způsob, jak žít. A neexistuje jeden správný způsob, jak pracovat s vizí.

Říkám si, že neexistují ani pouhé dva správné způsoby. Přes to tady pro vás právě dva mám.

Jsou to dva způsoby, s kterými pracuju já. Funguje mi to. Zatím.

Nahlížím na vizi jako na nástroj. Vize je pro mě prostředek k tomu, aby se mi žilo líp. Tedy vize není cíl. A obráceně. Cíl není vize.

Cílem je žití vlastního života tak, abych byla šťastná, spokojená. Aby to, jak žiju, dávalo smysl. Vize je pouze nástroj. Asi jako buzola při orientačním běhu. Cílem není jen najít postupové kontroly a dostat se do finishe. Orientační běh provozuji zejména proto, že mě to běhání po lese od kontroly ke kontrole baví.

Jak pracovat s vizí – způsob první

S prvním způsobem práce s vizí se častěji setkáte v různých kurzech, u koučů a mentorů. Vnímám, že je tento způsob více pokládán za „ten správný“. Asi proto, že nás zdánlivě vede příměji k cíli. Jenže co je tím cílem?

Vize v tomto pojetí znamená, že víte docela přesně, kam jdete. Za pomocí nejrůznějších (koučovacích) technik si vymezíte, kam se v životě chcete posouvat. 

Jak to tam vypadá, co děláte, s kým to děláte, kde pracujete, jaké lidi máte kolem sebe, kolik vyděláváte peněz, jak se tam cítíte… na všechny tyto otázky máte odpověď. Což je velmi užitečné. Rozhodně se ztotožňuji s tím, že když nevíte, kam jdete, tak tam ani nedojdete.

Vytvoříte si tedy před sebou obraz. Detailní vizi. Váš život pak vypadá tak, že vyhledáváte způsoby, jak se k této vaší vizi co nejvíce přiblížit. Tvoříte si život tak, aby směřoval tam, kam vize ukazuje. Vize funguje jako onen zmiňovaný kompas, jehož střelka ukazuje přesným směrem.

Tento první způsob je vhodný, když máte nastartováno. Valíte na cíl.

Když potřebujete tah na branku a posunujete se vpřed mílovými kroky. Pak takto vytvořená a pojatá vize slouží velmi dobře – motivuje vás a nenechá vás sejít z cesty. Váš postup s vizí je mnohem efektivnější než bez vize.

Jak pracovat s vizí – způsob druhý

Druhý způsob jsem intuitivně používala, než jsem objevila a naučila se pracovat s vizí způsobem prvním. S uměním práce s vizí se člověk nerodí. Je to dovednost, kterou se učíme za běhu.

Intuitivně s vizí pracujeme všichni. Až když si svoji práci s vizí zvědomíte, dostává ty správné grády. 

Když jsem (za pomoci koučování) objevila první způsob práce s vizí, ten zacílený, s tahem na branku, chvíli jsem si myslela, že jsem to před tím intuitivně dělala blbě. Že teď TO konečně umím. S postupujícím časem jsem zjistila, že je pro mě užitečné oba způsoby střídat, podle životní situace, ve které se nacházím.

V mém životě totiž nastává občas doba, kdy přesně a úzce zacílenou vizi neumím, a hlavně ani nechci tvořit. Obvykle to bývá v době velkých přerodů a změn, kdy vím, že měním směr, ale ještě přesně nevím, kam.

Moje vize tedy není přesně popsaným jedním bodem v budoucnosti, ke kterému mířím, a makám na tom, abych se tam dostala. Moje vize v tu chvíli představuje výseč v kruhu života. Můžete si to představit jako třeba 30stupňový úhel. Tento úhel nemá tak přesné obrysy jako konkrétní bod v prvním případě. Střelka kompasu se pohybuje v celé výseči. Přes to je i taková vize velmi užitečná a plní stejný účel, jako první verze vize. Pomáhá mi držet směr. Akorát že nesměřuje nutně k jednomu bodu. Dává mi mnohem víc prostoru přemýšlet a nebýt tolik aktivní. Vypnout 100% tah na branku a místo toho zapnout intuici.

Rozhlížet se aktivně kolem sebe a číhat na příležitosti, které plují kolem mě. Chytat všechny, i ty, které by s prvním způsobem vize jasně neprošly, protože jasně nevedou k vysněnému konkrétnímu bodu. Já totiž nevím, kam přesně vedou. Ale pokud se vejdou do výseče, vedou správným směrem.

Respektive ten konkrétní bod v budoucnosti tam je, ale volně se pohybuje v rámci výseče. Mohu volit cestu svobodněji – stačí, když se vejdu do výseče. A mohu hýbat i s cílem – stačí, když zůstane ve výseči.

K čemu výseč?

Proč se nepohybovat v celém kruhu? To je dobrá otázka. Jak má být ta výseč vůbec široká? Jak velký úhel?

Tak velký úhel, aby vás to udrželo u vás samých. Aby na odpověď „Jsem to ještě já?“ byla jednoznačná odpověď „Ano.“

Vize ve tvaru výseče mi pomáhá hledat, kam přesně jdu, a přitom udržet sama sebe (základy) – kdo jsem a kam dlouhodobě mířím. Když kolem mě pluje příležitost, o které třeba ani nevím, kam přesně povede, chňapnu ji a proženu ji svou výsečovou vizí. Položím si otázku: „Udrží mě tato příležitost ve výseči? Nebo vede někam úplně do pryč, mimo výseč, mimo mě samotnou, kam nechci?“

Oba způsoby lze kombinovat. Roubovat. Měnit dle libosti.

Oba způsoby odrážejí fázi života, ve které jste. Jsou chvíle, kdy cílevědomě valíte a přesně víte kam. A jsou chvíle, kdy zvolníte, dovolíte si trochu změnit směr, ale zároveň nechcete obrátit o 180 stupňů, někam pryč od toho, kam jste až do teď došli, a kterým směrem míříte celoživotně.

Divoká lilie a srna – příběh závěrem

Kdysi dávno jsem se účastnila zážitkového kurzu od Prázdninové školy Lipnice.

Jeden z programů kurzu byl takový, že jsme byli po jednom vysláni do krajiny. Bez věcí, bez jakéhokoliv vybavení.

Instruktoři nám dali do ruky obálky s otázkami ohledně našich dětských snů (kurz byl zaměřen na hledání naší vášně a její propojení s tím, co by nás jednou mohlo živit). Úkol byl projít krajinou a zamyslet se nad našimi schopnostmi a tím, co by jednou mohlo být to, co nás živí.

Vyslali nás ze základny na celý den a noc. Neměli jsme žádné věci ani peníze. Kromě obálek s otázkami jsme každý z nás měli zadané místo a čas, kam jsme měli dojít o samotě (mapu jsme měli k dispozici). Na tom určeném místě jsme se potkali se svou dvojící. Ve dvou jsme strávili zbytek času do druhého dne do rána. Program se konal v létě v Orlických horách.

Bylo to takhle…

Vyrazila jsem v tričku, kalhotách, teniskách, s hodinkami na ruce. Kromě igeliťáku s mapou, deníčkem a obálkou s otázkami jsem neměla už NIC dalšího.

Cíl, kam mám dojít: 13:30 – Nebeská Rybná.

Vydala jsem se do krajiny ŠŤASTNÁ, že můžu v téhle nádherný krajině JÍT.

Rozhodla jsem se, že chci vidět kostel v Říčkách. Obálky se měly otvírat po 20 minutách, ale velmi brzy jsem usoudila, že je budu otvírat tak, jak mi to bude vyhovovat.  První jsem otevřela až u kostela. Kostel byl zamčen mříží, ale šlo do něj vidět a byl moc zajímavý. Rovněž hřbitov měl duši. Moc pěkný kříž s Kristem a taky náhrobek s KOTVOU. Bylo nádherně a teplo. Potřebovala jsem nějak získat vodu. Měla jsem žízeň a pro svůj klid a KAPACITU zabývat se otázkami z obálek jsem věděla, že potřebuju vodu.

A bylo jasné, že potřebuju lahev s sebou, ne jenom se někde napít. Nemít vodu je prostě blbé. Nechtělo se mi o ni žádat za nic, a tak jsem natrhala obrovskou kytici bílých květin a u jedné chalupy ji vyměnila za lahev od vína a vodu z pramene. Teď už jsem byla úplně v klidu.

Šla jsem na Stonehenge otevřít další obálku…

I cesta je cíl?

Trochu jsem se tam zasekla. Bylo potřeba jít. Abych v pohodě stihla CÍL, tedy 13:30 Nebeskou Rybnou, bylo dobré jít rovnou po silnici, a to fofrem. Abych ještě měla čas otevřít zbytek obálek.

Vyrazila jsem ze Stonehenge s myšlenkou, že půjdu po silnici v klidu do cíle. ALE hned první odbočka ze silnice byla tak krásná cesta!

Tak si říkám „tato cesta se mi fakt líbí, a není úplně blbým směrem, vydám se po ní a pak to nějak střihnu terénem, sice to nebude úplně blízko a trochu hrozí, že nestihnu být včas v cíli, ale to nějak dám.“

Odbočila jsem na krásnou cestu, protože plus mínus vedla k cíli – nebyla úplně blbým směrem. (Rozuměj vešla se do výseče, ale tehdy jsem o tom ještě takto nepřemýšlela.)

V jednu chvíli jsem šla po posečené louce a potřebovala jsem přejít šikmo do lesa. Mezi loukou a lesem bylo křoví. Kopřivy, ostružiny, šípky.  Moc se mi do něho nechtělo. Ale věděla jsem, že to je můj směr na Nebeskou Rybnou. Hledala jsem správné místo. Věděla jsem, že tam někde bude…

Až na mě z tohohle zeleného roští vykoukly dvě nádherné oranžové divoké lilie. A přesně odtamtud vyskočila srna. V tom místě šel pás roští překonat snadno. Začínalo mě bavit, jak jsem se naladila na tok energií a znamení.

Po překonání křoví a lesa jsem našla cestu, která mě vyvedla na louku u domu. Pak už jsem se ocitla na rovné nové silnici a pokračovala dolů do Nebeské Rybné.

A v tom mi to došlo!

Koncept, který vysvětlil mnohé, proč se ocitám ve svém životě všude možně, koncept mého fungování při hledání Cesty. Ona totiž, když se mi objeví nějaká cesta (možnost, příležitost), která se mi líbí, a nevede úplně špatným směrem, prostě jí vezmu a jdu s ní – stejně jako dneska ta odbočka od Stonehenge. Sedla jsem si na silnici a hned jsem si tu myšlenku napsala. Je totiž zásadní a objevná.

Rozdíl paralely s životem vidím ve stanovování cíle: v životě si totiž stanovím cíl sama. Takže když hrozí, že cíl nestihnu, protože nejdu přímo, ale jdu cestou, která nejde úplně blbým směrem, prostě cíl o kousek posunu. Objevování a nepřímá cesta stojí za to nehnat se slepě za konkrétním cílem. Trochu přizpůsobuju cíl cestě. ALE dnes mi stanovil cíl někdo zvenku (13:30 Nebeská Rybná), a tudíž s ním nešlo pohnout.

Proto jsou pro nás cíle, které si stanovíme sami, například v procesu koučování, na základě vnitřní motivace, mnohem víc motivující než vnější cíle, s kterými nejsme ztotožněni.

Navnadila jsem vás? Připadá vám, že pracovat s vizí by pro vás bylo užitečné? Za KOUČE NA DRÁTĚ vás zvu na webinář “VIZE jako puzzle?”.

Vizi si totiž lze poskládat jako puzzle – motiv na krabici je vaší celoživotní vizi a malé nebo větší dílky představují jednotlivé kroky, díky kterým budete žít svůj vysněný život😊

Vaše Linda Horčičková